Linecký koláč s tvarohem, rebarborou, jahodami a drobenkou z ovesných vloček

Jak se dnes máte? Doufám, že dobře a že jste naladění na sladké vlně jako já!

Já jsem se dnes po dlouhé době konečně odhodlala zkontrolovat neutěšený stav svého konta. Byla jsem připravená jako obvykle hořce zaplakat a pak si v koutě lízat rány, ale ono ejhle.

Finanční úřad mi v minulých dnech, coby pracujícímu studentovi, vrátil část zaplacených daní. Hurá, jsem ve vatě, řeknete si. No přiznejme si, že na jásání to zas tak úplně není. Když vám totiž zdaní váš nulový plat vědeckého pracovníka a pak vám část zase vrátí, jste pořád v podstatě na nule. Spíš mě příjemně překvapilo, že po tom martyriu, které jsem absolvovala s daňovým přiznáním, a po následném klepání se strachy, že mě zavřou na doživotí do věznice s nejvyšší ostrahou za špatné vyplnění růžového lejstra, si můžu konečně oddychnout s pocitem, že všechno je snad v pořádku. (Pokud si ovšem za deset let nevzpomenou, že jsem se sekla o 5 Kč a nebudou chtít na úrocích 5 milionů nebo tak něco.) 

To bylo totiž tak…V lednu mi napsala paní ze mzdové účtárny, že nesmím zapomenout na to, že si letos dělám daňové přiznání sama kvůli mému vedlejšímu příjmu. Vedlejšímu přijmu? Nad hlavou se mi objevil obří otazník, s vykřičníkem…COŽE? Nemáš být hamižná M. a vydělávat si bokem, myslíte si asi. Hmmm, jenže já loňský rok strávilo povětšinou na nemocenské, zavřená v jedné místnosti 4x4 metry, takže o dvou zaměstnáních nemůže být řeč. Otazník nabyl enormních rozměrů. JAKÝ vedlejší příjem máte na mysli, nadhodila jsem nevinně. To je přeci jasné! Váš pracovní úraz! Ehm, COŽE?! Nádhera, nemyslíte? Místo levé ruky mám částečně nepoužitelný pařát, dorovnali mi můj ubohý plat (to abych nepřišla ani o kousíček té závratného sumy) a to je prosím můj vedlejší příjem. Nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo se smát. Prostě Kocourkov na entou. Následovalo nekonečné kolečko, já, pojišťovna, zaměstnanecké a ekonomické oddělení, správa sociálního zabezpečení a finanční úřad (ovšem v mém rodném městě, to dá rozum). Pamatujete si francouzskou kreslenou klasiku Dvanáct úkolů pro Asterixe? Groteska o tom, jak dva známí Galové a malý pes lítají od čerta k ďáblu do strhání těla a vyplňují stohy tiskopisů? Jak já se tomu jako malá smála. Hmmm, tak teď si jen místo nich přestavte rozlícenou a uštvanou pekařku/vědkyni (kdybych vlastnila jejich zázračný elixír určitě bych nebyla ani zpola tak vyřízená) a máte obrázek o tom, jak to se mnou koncem března vypadalo! Groteska, ale vtipná ani za mák... (Ani za mák povídám!) Ještě, že mě z toho kolotoče nakonec částečně vysvobodila mamka (hlavní spojka pro styk s finančním úřadem statutárního města Jihlava) a teta (daňový poradce, hlavní kontrolor správnosti vyplněných údajů). Tisíceré díky, milé dámy, vděčím vám za částečné zachování své už tak pochybné příčetnosti. 

Uf. A teď je to za mnou. Musela jsem to oslavit. Upekla jsem si koláč, jak jinak! Byl s rebarborou (nebrblat a neofrňovat!) a jahodami (teď je na místě jásat!) a drobenkou, protože bez té se správný koláč (s pár výjimkami) neobejde!