Historie Jelínkovy vily zpět

Jelínkovi

Karel Jelínek - syn (10.8. 1864 – 10.8. 1935)
Syn Antonína Jelínka st. (7.1. 1839 – 21.7.1901) - zakladatele firmy Antonín Jelínek a syn, továrna na kůže ve Velkém Meziříčí a otec Antonína Jelínka ml. (12.5 1897 – 2.1.1980) pokračovatele v rodinné tradici koželužství a pozdějšího starosty města.

Studoval několik roků na jihlavské reálce a vstoupil pak jako učeň do závodu svého otce. Po vyučení navštěvoval vídeňskou dvouletou koželužskou školu na státní průmyslové škole. Věnoval se hlavně chromočinění, za což mu lze přiznat jistý primát, kdy jako první v Evropě vyráběl tzv. kaučukové teletiny.

Karel Jelínek byl nejen vynikajícím koželužským odborníkem, ale také podobně jako jeho otec se věnoval úspěšně i veřejné činnosti. Vystavěl elektrárnu a do Velkého Meziříčí zavedl elektřinu, na svém pozemku zřídil pro město veřejnou plovárnu, byl předsedou výboru pro stavbu dráhy „Velké Meziříčí – Křižanov – Nové Město na Moravě", náčelníkem 19. hasičské župy Krškova místního hasičského sboru a významným pracovníkem mnoha jiných organizací.

Zpracováno dle edice „130 let koželužen - Velké Meziřičí".

Antonín Jelínek - zakldatel (7. 1. 1839 - 21. 7. 1901)
Otec Karla Jelínka (10.8. 1864 – 10.8. 1935) a děd Antonína Jelínka ml. (12.5 1897 – 2.1.1980).

Dle vlivu jeho matky, která pocházela ze starého koželužského prostějovského rodu, nepřevzal po svém otci hostinskou, řeznickou, rybářskou ani zemědělskou živnost, ale šel raději do učení koželužství v Třebíči. Po vyučení a tříleté praxi v různých rakouských a říšsko-německých koželužnách se rozhodl jako velmi mladý podnikatel založit ve Velkém Meziříčí vlastní koželužnu (1863). Z počátku zaměstnával tři tovaryše, tři učně a jednoho pomocného dělníka. Sám pracoval u koželužského špalku více než 30 let.

Antonín Jelínek byl váženým občanem města a brzy byl zvolen do obecního výboru, při němž po třicet let zpravoval hospodářské záležitosti města.

Zpracováno dle edice „130 let koželužen - Velké Meziřičí".

Antonín Jelínek - vnuk (12. 5. 1897 – 2. 1. 1980)
Syn Karla Jelínka (10.8. 1864 – 10.8. 1935) a vnuk Antonína Jelínka st. (7. 1. 1839 - 21. 7. 1901).

Antonín Jelínek ml. se stal spolumajitelem koželužny společně se svou sestrou Martou, provdanou Hlouchovou, po smrti svého otce Karla roku 1935. Díky zkušenostem a dobře prosperujícím podnikáním dosáhl v továrně v roce 1939 největší výroby svrškových usní. V roce 1938 zavedl výrobu hlazenic pro vojenskou výstroj. Hlazenice byly zpracovávány hlavně na kulometné a puškové řemeny a dodávány brněnské Zbrojovce.

Antonín Jelínek se též jako jeho otec Karel a děd Antonín angažoval ve veřejném dění, kdy jako starosta spravoval Velké Meziříčí. Mezi jeho nejtěžší starostovské období patřily zejména tragické květnové události roku 1945 a konec války, který těžce zasáhl osud Velkého Meziříčí. Ustupující německé vojsko obsadilo radnici, zatklo členy revolučního výboru a popravilo celkem 60 osob. Antonín Jelínek byl poté zatčen a obviněn z kolaborantství a vykořisťování. Všechna obvinění se však ukázala neodůvodněná a Antonín Jelínek byl již 30. 5. 1945 propuštěn na svobodu. Opět se ujal vedení továrny až do ledna roku 1948, kdy byl pověřen tehdejším Ministerstvem průmyslu a ČZKG (Československé závody kožedělné a gumárenské) k nákupu surových kůží v Jižní Americe, odkud se již pod vlivem únorového znárodňování nevrátil a zůstal v emigraci.

Zpracováno dle edice „130 let koželužen - Velké Meziřičí".

MALOSTRÁNSKÝ MLÝN (1588 – 1904)
Malostránský mlýn, zvaný též Buchtovský nebo Jarolímův stával na místě současného Hotelu Jelínkova vila a Malostránského pivovaru, tj. na pravém břehu Balinky a pravé straně silnice směrem na Třebíč, hned za mostem přes říčku Balinku. Jeho původní domovní číslo bylo 279, poté 313 a poslední 342.

Šlo o menší přízemní stavbu s hlavním vchodem (vraty) uprostřed. Na pravé straně byla mlýnice a na levé obytné prostory. O technickém stavu mlýna toho prakticky moc nevíme.Údajně zde měly být tři koreční (mlýnská) kola na horní vodu o průměru 3,16m a ty následně hnaly tři složení starého způsobu (mlýnské kameny) na výrobu mouky a jeden krupník zvaný holendr (na výrobu krup). K oddělování mouky od slupek obilí bylo používáno starých hranolových vysévačů.

Mlýn byl postaven na pravé straně Balinky, odkud také bral vodu na mlýnská kola. Jeho velkou nevýhodou a zvláštností byl neobyčejně dlouhý (920m) vodní náhon, který přiváděl vodu z jezu poblíž dnešní ulice Nová Říše. K původní funkci mlýnského náhonu přibyly později ještě dvě, napájet panské sádky a nověji též zásobovat vodou městské koupaliště.

Mlýn stával původně na okraji města za městkou branou u brodu (později u mostu). Postupným rozvojem a další zástavbou města se, ale ocitl v jeho zastavěné jižní části u frekventované silnice, což bylo jeho nespornou výhodou oproti mnohým jiným mlýnům stojících často u řek v obtížně přístupné samotě.

Mlýnu se běžně říkalo Malostránský podle polohy mlýna – že stál na Malé Stránce. Druhé jméno Buchtovský si podržel po staletí podle známého druhého držitele mlýna Jana Buchty. Třetí a poslední jméno mlýna je odvozeno od posledního majitele Jana Jarolíma. Jeho žena Antonie (jako vdova) prodala v roce 1904 mlýn i s vodním dílem městu Velké Meziříčí. To ho ještě téhož roku prodalo za 14.000,- korun Karlu Jelínkovi, majiteli továrny na zpracování kůží. Ten se před kupem zavázal, že ve mlýně zřídí elektrárnu a bude dodávat el. proud městu k jeho osvětlení. Svůj slib splnil a následujícího roku (1905) mlýn zrušil a vybudoval zde malou elektrárnu. Současně v krátké době starou budovu mlýna zbořil a na jeho místě postavil na tehdejší dobu pěkný reprezentační obytný dům.

Tím skončila více než 400letá historie jednoho z 12 velkomeziříčských mlýnů.

Dochovaná historie vlastnictví mlýna:
1588 – (nejstarší dochovaná zmínka) po tomto roce kupuje mlýn Jan Buchta od mlynáře Jíry ve službách Zdenka Leopolda a Jetřicha Berků. Po otci Janovi přebírá mlýn syn Jiří Buchta. Toho času platí robotní povinnosti dávat vrchnosti z ročního platu 1 zlatý a 28 krejcarů.

počátek 17. století – Meziříčtí kupují mlýn od Jiřího Buchty, hodlajíce jeho výnosem hradit četná městská vydání.

1614 - Zdeněk Berka z Dubé osvobodil mlýn od ročního platu 1 zlatý 28 krejcarů a vší roboty.

Obec nemá vlastního mlynáře a dává mlýn do pachtu (pronájmu) Pavlu Švejdovi a Martinu Vaškovi.

1687 – kvůli malému zisku prodává obec mlýn Josefu Sedlinskému, mlynáři na panském mlýně pod zámkem se 3 složeními na mouku, stoupami a vším příslušenstvím za 60 kop.mor. (700 zl.). Přitom si obec vymínila předkupní právo, kdyby Sedlický mlýn prodával.

1706 - kupuje zlepšený mlýn Jan Eliáš Hamža za 620 kop. (723 zl.20 kr.)

1738 - za stejnou cenu mlýn Hamža prodává Františku Šimáčkovi

1795 - rod Šimáčků prodává mlýn Františku Valovi a jeho manželce Anně za 1450 zlatých.

1826 - do Velkého Meziříčí přišel vandrem krajánek Jan Čermák a Malostránský mlýn koupil za 1348 zlatých. Potomci tohoto rodu, původem z Uhřínova pak vlastnili mlýn v Mlýnské ulici a Podhradský. Po Čermákovi drželi mlýn kratší dobu ještě Josef Krič a Jakub Dobrovolný.

1869 – od Dobrovolného kupuje mlýn poslední mlynář Jan Jarolím s manželkou Antonií. V roce 1900 jako vdova dědí Antonie manželovu půlku mlýna.

1904 - Antonie Jarolímová prodává mlýn městu Velké Meziříčí. Josef Jarolím (syn Jana a Antonie) se v témže roce přiženil na Liškův mlýn u Dolní brány, kam s ním patrně odešla i jeho matka Antonie.

11. listopad 1904 – město prodává mlýn za 14.000,- korun Karlu Jelínkovi, majiteli továrny na zpracování kůží. K. Jelínek mlýn bourá a buduje zde obytnou vilu s vodní elektrárnou.

Autor článku: