Byla jsem slabá i na to dojít si do koupelny, říká vyléčená anorektička zpět

Vybavíš si, jak to všechno začalo? Kdy jsi začala myslet na hubnutí?

Pamatuji si to velmi dobře, to se zapomenout nedá. V podstatě se dá říct, že to začalo naprosto nevinně a zdravě. Prostě jsem si řekla, že chci jíst a žit zdravěji. Začala jsem cvičit, k čemuž mi dodaly sílu především poznámky okolí, třeba i rodičů, že bych se měla hýbat, jinak budu jednou tlustá. Nešlo o nic častého, prostě normální vtipy a doporučení, já to ale vzala opravdově. A velkou roli u mě sehrálo tenkrát nízké sebevědomí, která holka se taky sama sobě v začínající pubertě líbí. Chtěla jsem tedy být krásnější, blíž dokonalosti, která by mi pomohla i k tomu stát se ve škole a mezi kamarády oblíbenou.

Jak jsi tenkrát byla stará?

Bylo mi tehdy teprve 13 let, byla jsem tedy na druhém stupni základky, kde děti začínají dospívat a všímají si vzhledu ostatních.

Často stojí za vznikem anorexie špatné rodinné poměry či zázemí, je to i tvůj případ?

Ne, musím říct, že tohle pravidlo já nepotvrzuji. Samozřejmě, jak jsem už říkala, táta si ze mě rád střílel, ale nešlo o nic vážného. Spíš jsem byla ve špatném věku, kdy si každou připomínku na své tělo berou slečny moc vážně. Na vině je tedy hlavně nízké sebevědomí, špatný věk a hlavně asi přehnaná touha po dokonalosti.

A co jsi v době, kdy jsi anorexií trpěla, snědla za jeden den?

Nedošla jsem až do fáze, kdy bych nejedla vůbec. Ale bylo toho opravdu málo. Když si na to dnes vzpomenu, divím se, že jsem to mohla zvládnout. Snědla jsem třeba jen jeden kus pečiva k snídani a jeden k večeři. Samozřejmě vždy celozrnné. Snažila jsme se i velmi málo pít. Pití mě zasytilo a to jsme tenkrát neměla moc ráda. Je to neuvěřitelně málo, dnes už se mi to zdá absurdní, ale tehdy jsem měla po každém jídle pocit viny.

Po takto malém příjmu jsi musela rychle zhubnout. Jak reagovala rodina a kamarádi?

Z počátku nebyl úbytek váhy tak radikální, ale zhruba po třech měsících už ze mě doslova padaly kalhoty. Samozřejmě si toho nejdřív všimli rodiče. Spolužáci a kamarádi spíš občas prohlásili něco v tom smyslu, že mě snad nikdy neviděli jíst. A učitelé se ptali, zda jsem v pořádku a nepotřebuji si promluvit. I rodičům ale trvalo, než jim došlo, oč se skutečně jedná. Nejdřív se snažili mě donutit jíst, jejich snahy ale vždy skončily scénou a mým odchodem do pokojíku.

V čem, kromě jídla, ti anorexie bránila a omezovala tě?

No, především mě děsila představa různých oslav, kde budou stoly plné jídla. Když už jsem tam musela jít, tak to bylo vážně nepříjemné. Sotva jsem do sebe něco nasoukala. Nehledě na to, že jsem byla neustále hrozně vyčerpaná, to je samo o sobě velmi omezující.

 
Došlo tobě samotné, že jsi nemocná a měla by ses léčit?

No, byla jsem velmi mladá, takže spíše ne. Měla jsem občas i myšlenky na to, že by bylo lepší se zabít, že to nemá smysl a už to nezvládám. Byla jsem slabá i na to dojít do koupelny, ale pocit, že bych se měla léčit, jsem neměla. Naštěstí rodina ano a za to jsem velmi vděčná.

A léčení samotné bylo úspěšné?

Musím říct, že ano. Přibrala jsem a dost mi pomohlo povídání s ostatními lidmi se stejným problémem. Navíc jsem si tam uvědomila, že chci dál normálně žít, to bylo nejdůležitější, neboť léčba byla jako vstupní dveře k normálnímu životu.

Jaký byl potom návrat zpět do reality?

Jednoduché to určitě nebylo. Na léčení byl jasně daný řád, ten najednou chyběl a já se měla zase zařadit zpátky. Snažila jsem se tedy nastolit řád i svému běžnému životu, i když to nebylo tak jednoduché. Postupně se ale vše srovnalo. Díky bohu. Dodnes si však radši nenandávám porce sama. Navíc prostě jím, kdy jsem si stanovila, nemůžu totiž dát na pocit hladu, ten moc často nemívám.

Jak se změnil po léčení tvůj přístup k vlastnímu tělu a sobě samé?

Musím říct, že jsem si k sobě našla cestu. Je to asi i hodně spojené s věkem. Už vím, že vychrtlé tělo není tím, po čem by muži toužili a ženy obdivovali. Stále hodně cvičím, ale zároveň se snažím hodnotně stravovat. A nějaké kilo navíc už neřeším, o tom přece život není.

A nyní už jíš bez problému? Dáš si i to, na co máš zrovna chuť?

Teď už je to bez problému, jím všechno bez výčitek. Tenkrát to ale tak dva roky trvalo. Než se vše srovnalo, prostě jsem jen slepě plnila to, co jsme měla na jídlo naplánované. Nemám už ani problém jíst před lidmi, to bylo zpočátku velmi těžké.

Co bys vzkázala ženám, které si dělají starosti s kaloriemi a trápí je kila navíc?

Řekla bych to takhle – hubnutí nic neřeší, ani problémy doma, ani ve vztahu ani ve škole. Jen si tím zaděláte na daleko větší trable. I kdybyste dosáhla sebe lepší postavy, stejně se pořád budete vidět jako tlustá ošklivka. Problém je jinde, snažte se být sama se sebou spokojená, jste jen člověk, nikdo není dokonalý. A pokud jste si už teď vědoma, že nesníte nikdy víc než to, co jste si naplánovala, a většinou myslíte jen na jídlo a na to jak zhubnout, začněte s tím něco dělat. Vyhledejte pomoc, protože potom to bude už jen těžší. A vůbec, raději si dejte koblihu než hodinu v posilovně, pokud vás to učiní šťastnější.

Autor článku: Kateřina Dlabačová
Fotografie: Jana Florentýna Zatloukalová