Asi znáte ty letní večerní chvilky, kdy si sednete na terasu, na balkon nebo aspoň otevřete všechna okna, odhodíte mikiny a svetry, nohy umístíte do zvýšené polohy, chytnete za ruku osobu vám blízkou a sborově si řeknete, že by to chtělo něco chladivého do sklenky. Srkání brčkem nikdy nezní tak dobře, jako při pohledu na řvoucí západ slunce (ok, možná ještě v Karibiku u bazénu, jehož zadní stěna plynule splývá s mořem). A když konečně padne rozhodnutí, že hlasování vyhrálo mojito, neboť suroviny na přípravu má v létě každý doma po ruce, na zahradě a v příručním baru, zbývá vyřešit zdánlivě snadnou otázku, jak z těch čtyř požadovaných surovin vytřískat co nejlepší nápoj. Čili, jak vlastně zní recept na dobré mojito.

Hummus se díky velké vlně zájmu o luštěniny a vegetariánská jídla stal dostatečně populárním jídlem i v tuzemských gastronomických vodách, abych ho mohla bez nějakého velkého naparování publikovat i na těchto stránkách.

Pokud jste slovo hummus nikdy neslyšeli a nevíte, o co jde, představte si ho jako skvěle ochucenou pomazánku z rozmixované vařené cizrny. Hummus se však nemaže na chleba, ale spíš se v něm kousky pečiva typu pita chleba namáčejí, případně se v něm dají skvěle koupat kousky čerstvé zeleniny.

Kromě chuti a snadné přípravy je na hummusu obzvlášť chvályhodné, že jak pečivu, tak i zelenině při namáčení několikanásobně zvyšuje výživovou hodnotu a vcelku uspokojivě uspokojuje hlad.

Když si koupíte konzervovanou cizrnu, za pět minut nemáte v kuchyni co dělat (a za dalších pět minut nemáte co dělat ani u stolu, ale to už je ta část příběhu, o které se ve slušně vychované společnosti a na slušném blogu obvykle mlčí).

Ale jak asi tušíte, i docela obyčejná jídla se dají vylepšit nevídaným způsobem, když si o nich člověk něco zjistí a trochu upraví postup přípravy. Takže tady je pár postřehů z kuchařského života horních deseti procent lidí, kteří si vaří nejlíp.