Kateřina Kloučková z blogu Káča v troubě zpět

Mojí první vzpomínkou na tzv. holandské sušenky, jak se u nás stroopwaflím říkalo, je z doby asi před 10 lety, kdy jsme byly s mámou na dovolené u známých v Holandsku (ehm...pardón, Nizozemsku). Jely jsme na kole do Leidschendamu (myslím, jistě vím jen to, že se jelo kolem fotbalového hřiště), v nákupním centru si koupily stroopwafles (a asi i vla, což je naprosto výbornej řídkej pudink), jedly je v parku u vody a koukaly na pána v krásně červeno-malinové bundě a bylo to fajn.

Od té doby jsem v Holandsku jen byla párkrát, takže mi pořádné stroopwafle celkem chybí, protože ty, co se u nás dají koupit, prostě nejsou to pravé ořechové/sirupové. Ale možná tomu chybí jen větrné mlýny, divné nebe (který je v Holandsku fakt jiný!) nebo prostě pocit dovolené. Ale domácí stroopwafles všechno tohle dokážou vynahradit!

Asi před měsícem nebo snad dvěma jsem na webu Blogerky objevila výzvu na vyzkoušení balzamikových krémů Kalamáta Papadimitriou. Stačilo napsat pod článek, proč zrovna já bych měla krémy dostat k ozkoušení. Z přihlášených blogerek měli organizátoři vybrat 20, mezi které jsem se nějakou záhadou dostala. (Můj důvod byl, že teď hodně pracuji s grilováním ovoce kvůli Restaurant Day a k tomu balzamika prostě patří - na mém menu se usadily třeba grilované jahody v balzamikovém octu s bazalkovým cukrem a balzamikovým krémem Kalamáta s citrusy - ale na ty recept teprve bude). 

Už hrozně moc dlouho se chystám na nějaký výtvor, kde se objeví kombinace čokolády s růžovým pepřem, zázvorem nebo solí. No...ještě na to nějak nedozrál čas (nebo strávníci), tak nakonec vždycky skončím u osvědčené klasiky - čokoláda s chilli. 

Už několik měsíců se chystám na čajové cupcaky, říkala jsem si, že nejjednodušší práci bych měla, pokud bych použila zelený japonský čaj matcha. Jenže to bych nebyla já, kdybych se ji dokopala koupit. 

Jasně. Pryč s amerikanismy, mluvme česky! Ale když banánový chlebíček zní prostě hrozně a připomíná mi to biskupský chlebíček z krámu. Ten prášivý, s čímsi, co je asi kandované ovoce, a s hnusnou čokoládou. A to teda banana bread nepřipomíná ani zdaleka. Tohle je naopak ideální způsob, jak zpracovat staré banány a ještě ke všemu z toho vyleze něco moc dobrého.

Kdysi na gymplu mi kamarádka vyprávěla, jak se její maminka dala na zdravou výživu a dělá třeba "humus". Jako správná pubertální blbka jsem se hrozně smála názvu a vůbec neřešila, co by to mohlo být. Asi před rokem a půl jsem se podivovala nad cizrnovým salátem jiné kamarádky. 

Letošní zima je fakt divná a mně o to víc chybí léto na chalupě, kde nejsou lidi, je to všude zelený a hlavně - jsou tam ostružiny. A jelikož je v nedohlednu pravá zima, pravý jaro, natož i pořádný léto, tak si to léto udělám alespoň na blogu ve formě citronových cupcakes s ostružinami :)

Na letošní Vánoce se nějak podezřele moc těším a podezřele moc na ně peču a ne-peču, přikládám to k rozšiřování pole působnosti prokrastinace, což samozřejmě vede k tomu, že na příští víkend se mi sešlo hrozně moc pečících plánů (minivětrníky, minicupcakes, různé sušenky, jedlé dárky a tak vůbec) a taky hrozně moc školních deadlinů. V rámci prokrastinování během uplynulého víkendu se mi podařilo stvořit i super jednoduché, v podstatě rychlé a hlavně děsně dobré čokoládové lanýže s chilli. 

There is nothing wrong with the Blueberry Pie, just people make other choices. You can not blame the Blueberry Pie, it is just... no one wants it.

Tohle říká Jeremy Lizzie ve filmu My Blueberry Nights.  Ten film miluju, upevnil ve mně neutuchající touhu po malé kavárně a taky skoro permanentní chuť na borůvky. Ale ta myšlenka z úvodu se mi strašně nelíbí - já CHCI borůvkový páj, chci ho hodně a chci ho často. Je osvěžující, nepřeslazený a hlavně je absolutním znamením léta.